Kdysi jsem nabízela jeden byt v Praze. Věnovala jsem čas přípravě bytu na focení od profesionála, zpracovala jsem prezentaci včetně půdorysu, byt odprezentovala široké veřejnosti. Ozvalo se mi pět lidí. Se všemi jsem probrala, co hledají, zda lokalitu znají a další věci, které by měl každý makléř od kupujícího zjistit, než ho vezme na prohlídku.

A stalo se, že mi zavolala i paní Hana. Byla v telefonu velmi příjemná a mezi řečí mi řekla, že se jí ten byt moc líbí a že by tam chtěla bydlet. Brala jsem to jako informaci, že má o byt zájem, ale přeci jen jsem si říkala, že osobní prohlídka může leccos změnit.

Paní Hana přišla na prohlídku jako poslední, prohlédla si byt, poté si sedla do křesla, zavřela oči a zhluboka dýchala. Začala jsem se obávat, že se jí udělalo nevolno, proto jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku. A ona mi odpověděla: „Milá paní Veselá, mám tady stejný pocit, jako když jsem si prohlédla fotografie. Prostě bych tu chtěla bydlet.“ Otevřela oči a podívala se na mne. Bylo jasné, že je rozhodnutá.

Ostatní klienti, kteří přišli před paní Hanou se po prohlídce vyjádřili, že o byt nemají zájem. Měla jsem radost, že paní Hana ví, co chce, a že jí s koupí tohoto bytu mohu pomoci. Celou transakci prodeje jsme spolu prošly a blíže se seznámily. Brzy jsme nákup dovedly do zdárného konce.

Paní Hana si na mne vzpomněla, když její dcera prodávala svůj byt a její syn prodával pozemek. Prostě spřátelila jsem se s celou jejich rodinou. Dnes mi říká: „Vy jste moje osobní makléřka“. Paní Hana je pro mne ideální klientka, sedly jsme si lidsky, říkáme si věci narovinu, ona mi věří a já s ní a její rodinou ráda trávím volný čas.

Máte podobný příběh?

A jaký by měl být váš ideální osobní makléř? Napište mi přes formulář níže.

● Pavla Veselá